Tariel šel celý den, pozvolna ujídal chleba od maminky a pil ze studánek, co jich potkal cestou. První noc strávil pod dubem, kde spal schoulen do klubíčka jako štěně a nad ránem se mu opakoval stejný sen jako předtím. Věděl, že příští noc k tomu dojde znova a také došlo. Pak už noci byly beze snů. Když mu došel chleba, tak požádal lidi na statcích o skývu a trocha slámy na vyspání. Za to jim další den pomáhal a pak se zase vydal dál. Šel dlouho předlouho. Jazykům, co jimi lidé kolem mluvili už přestával rozumět, nikdy o nich neslyšel ani od tatínka. Ale vždycky našel někoho s kým se dorozuměl.

Jednou, když už takto šel moc dlouho jen územím, kde bylo více kamení než stromů, více písku, než vody a více spalujících slunečních paprsků, než ptačího zpěvu, došel až jednomu domu uprostřed takové pustiny. Zaklepal na dveře, ale nikdo mu neotvíral. Vstoupil, bylo odemčeno, ale nikde nikdo. Na stole uviděl dvanáct velkých misek a jednu malou, dvanáct velkých džbánků a jeden malý. Poodešel do vedlejší místnosti a tam viděl třináct postelí vedle sebe. Našel kus sušeného masa a upil vody, co našel v komůrce vedle a řekl si tomu přijde na kloub. Vylezl na půdu a čekal. O půlnoci se ozval lomoz. Slyšel koňský dusot. Díval se škvírou ve stropě co se bude dít. A brzo to poznal. Přijelo dvanáct loupežníků, obtěžkaných lupem a s nimi dívka, zahalená do závoje tak, že jí vůbec nebylo vidět do tváře. Hejtman loupežníků se na ni obořil. Nerozuměl sice dobře jejich řeči, ale poznal, že po ní chce, by jim připravila něco k jídlu. Také poznal, že dívka se jmenuje Ada a připadalo mu, že tam není dobrovolně. Když se loupežníci dosyta najedli, teprve potom se mohla najíst a napít i Ada.

Za hodinu už všichni spali a pak na půdě usnul i Tariel. V noci se mu zdálo o tom jak vidí tvář Ady a už ve snu se do ní zamiloval. Ráno, když se probudil, vůbec nikdo dole nebyl a on zas celý den mohl hospodařit na jejich domě. Najedl se a napil jen tak, aby to nikdo nepoznal a přemýšlel jak by dívku vysvobodil ze spárů těch loupežníků. Usoudil, že nejprve o něm musí vědět, jinak by se mohla leknout a prozradit ho. Ze svého nože vydloubl dva zelené kamínky, přesně takové jaké má Tariel oči. Hodil je na dno malého džbánku, z kterého pila Ada a vylezl na půdu pozorovat co se bude dít.

O půlnoci se vše opakovalo. Když už loupežníci spali a Ada pila ze svého džbánku, najednou se zarazila. Narazila na zelené kamínky. Nejdřív nevěděla vůbec o co se jedná, ale usilovně přemýšlela. Pak poodhalila závoj a rozhlédla se. Tariel byl přesně nad ní. Hodil z vrchu malé stéblo, které se zvolna sneslo na její čelo. Zvedla hlavu. Tariel užasl její krásou. Snažil se jiným stéblem zasunutým ve škvíře, dát Adě najevo, že tam je a že ji chce pomoci. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale pak, aniž by promluvila, zvedla na Tariela tři prsty. Pak se zahalila do svého závoje a šla spát.

Tariel však tu noc vůbec nespal. Přemýšlel, co by mohl a co by nemohl udělat. Věděl, že kolem je pustina a loupežníci se v ní vyznají. Věděl také, že mu jeho síla proti dvanácti mordýřům také nepomůže, protože jak si všiml, hejtman má síly navíc za zbylých jedenáct. Také koně se zdáli býti nejenom rychlí, ale i chytří. V noci se k nim vůbec neodvážil a i ve dne měl obavy, aby tam ve stáji necítili jeho přítomnost. Ale v hlavě se mu pomalu rodil plán, jak to celé udělat.

O další noci se vše opakovalo, jenom Ada na Tariela zvedla jen dva prsty. Ne jinak to bylo i následující noci. Když však Tariel viděl jediný zdvižený prst, bylo mu už jasné, že následující noci se něco stane. A stalo.

Té noci přijeli o chvilku dřív a hejtman poručil Adě, aby udělala něco u koní. A ona udělala! A nejenom to co jí poručil, ale i něco navíc. Pak se vrátila jim připravit jídlo. Její srdce bušilo divokým tempem, když se loupežníci chystali do postelí. Jen si byla jistá, že všichni spí sundala si závoj a pohlédla nahoru. Tarielovo srdce mohlo vyskočit samou nedočkavostí. Poprvé v noci sešel opatrně z půdy. Dole si oba pohlédli do očí a nepotřebovali jediné slovo, všemu rozuměli i bez nich. Tariel vzal Adu do chléva. Koně začínali být neklidní. Tariel chtěl popadnout hejtmanova vraníka a zmizet i s Adou, ale ta jej zarazila a vzali si dva koníky, co na první pohled byli docela obyčejní bělouši, přesně takoví, co by byli za tmy nejlépe vidět. Ač to nechápal, poslechl a ve chvíli, kdy hejtmanův vraník divoce ržál, už opouštěli oba tryskem skrytý dům ve skalách.

Loupežníci byli hned vzhůru, ržání hejtmanova hřebce bylo naléhavé. Záhy poznali, že chybí dva koně a zdrželi se hádáním, kdo zůstane v domě. Netrvalo však moc dlouho a už vyráželi za uprchlíky. Věděli, že někdo musí s Adou být. Hejtman se radoval, že si vzali nejpomalejší koně a tak je brzy doženou. A už je opravdu doháněli. Měsíční světlo navíc prozrazovalo oba bělouše i matným odleskem. Jenomže najednou se začali koně pod loupežníky sami od sebe vzpírat a plašit. Nikdo nevěděl o co se jedná. To Ada nalepila na každé jejich sedlo zespoda malý fík. Koně to tak tlačilo, že už nemohli dál. Jen hejtman je dohnal a Tariela strhl ze sedla. Začal tuhý boj, ale Tarielova síla byla už dob sudiček ohromná. Jenže měl proti sobě velice silného soupeře. Až Ada chytila hejtmanova hřebce a vyhodila mu z pod sedla fík. Ten pak samým nadšením poklekl a Ada na něj mohla poprvé v životě vlézt. Aniž by cokoliv chtěla, hřebec vlétl mezi hejtmana a Tariela až se zvedla oblaka prachu. Hejtmana to tak rozlítilo, že jej udeřil do boku zahnutou šavlí. Přitom Adě zranil nohu. Hřebec věděl, že jej jeho pán nemá rád a už mu nechtěl sloužit. Tak jej švihl žíněmi ocasu přes obličej až hejtman zařval bolestí. Tariel poznal, že Ada krvácí a tak se více nezdržoval, skočil na jednoho bělouše a spolu s Adou unikali. Také to bylo na poslední chvíli, protože už už dobíhali ostatní loupežníci, aby pomohli svému hejtmanovi. Když však slyšeli, jak jejich hejtman kleje na svého hřebce, tak se ani nesnažili o žádné pronásledování.

Jeli celý den a ještě dlouho do noci. Pak zastavili v takové neobydlené oáze, kde našli malou studánku, ze které se hned napili. Bez hlesu se položili a usnuli. Koně se napili ze studánky sami a spali taktéž. V noci zase probleskl Tarielovi hlavou krátký sen. Zdálo s emu, jak se vede s Adou za ruku, pak písečná bouře a vtom se vzbudil. Byla ještě tma. Pohlédl na její tvář, osvětlenou měsíčním svitem. Možná, že je princezna, napadlo jej, ale pak se tomu zasmál a lehl si zase s tím, že se ještě vyspí. Byl unavený po té cestě dost. Vtom si všiml, že Ada hnula víčkem. Lehce se k ní přitulil a to jedno víčko jí políbil. Ada už také nespala, jen tak napůl, ale v tu ránu vyskočila jak zděšená. Zjistili, že každý mluví jinou řečí a tak se pak sebe spíše báli. Teprve když se rozednilo, zkusili mezi sebou najít společnou řeč. Trvalo jim to dlouho, ale našli pár slov, kterým oba rozuměli, pak se nová slova mezi sebou naučili a po týdnu pobytu v oáze už vždycky věděli co druhý říká.

Tariel se dozvěděl, že Ada je dcerou kupce z Damašku a jednou, když jela s ním, je přepadli loupežníci. Pobrali co se dalo a mezi tím vším i Adu. „Už to tvá více než rok, co jsem musela sloužit loupežníkům“, řekla Ada „a v téhle oáze jsme už byli. Je velice odlehlá, ani karavany sem nejezdí, ale jednou se sem loupežnický hejtman ukryl před pronásledovateli. Můj otec mě zajisté dal hledat a vypsal odměnu tomu, kdo mě najde. Když mě přivedeš za ním do Damašku, vrátíš se domů jako bohatý pán.“ Dále se rozpovídala o tom, kolik lidí už loupežníci zamordovali a divila se tomu, jak je vůbec možné, že Tariel došel pěšky až k jejich domu ve skalách. Prý jej hledali šáhovi vojáci, ale nikdy jej nenašli.

„Musíme se vydat na cestu, déle již tady být nemůžeme“ prohlásil Tariel a na druhý den se vydali na cestu. Po strastiplném týdnu se dostali do města, které Ada vůbec neznala. Vyměnili tam koně za velbloudy a další den pokračovali. Tariel po nějaké době chtěl být blíž a blíž Adě a ona zas blíž jemu. Večer spávali držíce se za ruce a často se na sebe dívali. Tarielovi však bylo jasné, že ji musí dovést k jejímu otci a jeho srdce usedalo tím víc, čím víc se blížili k Damašku. Potkávali cestou stále více lidí a tak Ada musela mít závoj přes obličej, aby ji nikdo nepoznal a neunesl před branami města.

„Za tímto kopcem je již vidět Damašek“ řekla Ada jednoho dne. Pak sklopila oči. Hned je zase zvedla a podívala se Tarielovi hluboce do očí. Objala jej a začala plakat. Oba věděli proč, ale některé věci nějak jsou, věděli, že je ovlivnit nemohou. Večer už v dáli viděli světla Damašku. Museli ještě naposled spát pod ohromnou sekvojí. Byla to noc, na kterou se nedalo zapomenout. Dívali se spolu na hvězdy i na měsíc, skoro ani nemluvili. Drželi se za ruce a zdálo se, že jim krev v tělech proudí společně. Nezamhouřili oka.

Ráno se vydali na poslední kus cesty, už nemohli zabloudit. Před polednem našli dům, kde žil otec Ady a oba vstoupili. První je zhlédla její matka. Chvíli zírala jako kdyby se před ní objevilo zjevení a pak omdlela. Tariel ji rychle chytil do náruče. Ada spěchala pro trošku vody, aby jí podala mamince, která se z mrákot za chvilku probírala. Otec zrovna byl doma a když zaslechl, že se něco děje, vyšel na nádvoří. Nemohl uvěřit svým očím. Objímal se s Adou do nekonečna a ani vyptávání nebralo konce.

Pak šli všichni do síně. Tariela posadili do křesla, kde sedávali vzácní hosté. Naproti seděl otec a matka Ady a vedle nich ještě bratr a malá sestřička. Ada donesla na stůl ovoce a pití a pak si sedla nesměle také. „Jen se neboj má drahá dceruško“ divil se otec jejím rozpakům. Všem, co tu seděli bylo krásně až slavnostně, jen Adě a Tarielovi bylo nějak úzko. Ada se moc bála o to, co její tatínek dá Tarielovi za odměnu...

„Každé tvé přání bude splněno“ obrátil se otec na Tariela. „Můžeš chtít drahé kamení či zlato, také výstavný dům či karavanu velbloudů, či by jsi raději loď na moři?“ Tariel už věděl, že jej otec hodlá odbýt pouhými věcmi, ale za svůj život se mnohé naučil a věděl, že na jeho odpovědi moc záleží. S odpovědí vůbec nespěchal, přestože, kdyby mohlo jeho srdce mluvit, tak vykřičí do světa jediné přání, které měl.

Zvedl se ze svého křesla a přednesl před kupce řeč, o které již nějaký čas přemýšlel: „Neznám cenu drahého kamení ani všech těch krásných darů, co mi nabízíš, kupče. Vydal jsem se před dávnou dobou z domu na zkušenou do světa. Rád bych poznal obyčeje ve vaší zemi. Nech mě tady po dobu, než přijde třetí úplněk, naučím se váš jazyk, porozhlédnu se po okolí, lépe usoudím, co si mohu od tebe přát.“

Otec nestačil ani polykat slova, tak jak jim rozuměl a tak jak mu je Ada překládala. Když vše vyslechl, chvíli se mračil, chvíli zas prohraboval svůj plnovous a pak důstojně pokýval hlavou: „Je na tobě znát, že pocházíš z daleké země a dokážeš si rozmyslet, co vlastně řekneš. Vážím si nesmírně toho, že jsi zachránil mé milované dceři život a proto tvé přání splním. Po dobu tvého pobytu u nás dostaneš co hrdlo ráčí a pošlu pro nějakého dobrého učitele, který by tě naučil i psát naším jazykem. Až mine třetí úplněk, povíš mi své rozhodnutí.“

Hned dalšího dne přišlo do jejich domu několik učitelů. Žádný z nic ovšem nedokázal dobře porozumět Tarielově řeči a tak se nabídla Ada, že bude jeho učitelkou. „Ty?“ podivil se otec. Jiného však nenašli a tak nakonec souhlasil. Tariel byl nesmírně šťastný, že se mu podařila malá lest na všechny učitele a Ada, ta měla srdce celé rozechvělé, když se dozvěděla tu zprávu. Mohli tak být spolu, mohli a museli mluvit , bylo jim spolu nádherně. Mezitím nezahálel Tariel ani v poznávání města a zvyků v okolí. Vše probíhalo pomalu, ale každý den jim ubíral doby do posledního rozhodnutí. Dva úplňky již minuly a třetí se blížil, když otec vyzval Tariela, aby s ním jel s karavanou do přístavu, že to bude obchodní cesta asi na měsíc. V Tarielovi se všechno vařilo, nevěděl honem co na to říct, ale pak souhlasil.

Cesta velbloudí karavanou se vzácnými látkami probíhala pomalu. Tariel poznal mnohé zákony i zákonitosti karavany, byl velice vnímavý a kupec si jej brzy oblíbil. V přístavu zboží směnili a na noc se ubytovali v hostinci U rezaté kotvy. Tak jako v každém přístavu i tady bylo plno zlodějů i zlodějíčků a v noci se jeden z nich vloupal do jejich pokoje, aby je okradl. Tariel ovšem nespal a s nožem od svého otce se hnal za zlodějem. Sice jej úplně nedohonil, ale udělal mu na krku nožem velikou jizvu. Když to všechno uviděl rozespalý kupec, ani se nestačil divit. Rozsvítil velikou lampu a vtom úplně oněměl.

„Odkud máš ten nůž? Takových je jenom několik na světě, jeden jsem také před dávnými lety měl, ale dal jsem jej jednomu statečnému muži, co mi zachránil někde na rozcestí uprostřed hlubokých lesů, holý život. Tehdy se splašil kůň, co táhl můj povoz, všechny vybláznil a já spadl z vozu. Kdyby onen statečný muž nebyl nablízku a nevytáhl mě do lesa vedle cesty, býval by mě další povoz úplně přejel. Je to moc dávno, ještě ani Ada nebyla na světě. Takový nůž jsem tehdy věnoval svému zachránci. Škoda, že ten tvůj nemá dva kamínky v rukojeti, býval bych si myslel, že je to on.“

V tu noc už nespali, nic dalšího si neřekli, Tariel si nechal zatím pro sebe, odkud má ten nůž, už v hlavě kul pikle, jak by to jenom udělal. Nevěděl ani o tom pokladu, co stále s sebou nosil a teď si byl jistý, že tohle je právě ten kupec, co mu kdysi jeho otec zachránil život. V kupcově hlavě se zase honily myšlenky, kde jen mohl docela obyčejný chlapec získat takový nůž, co se vyrábí jenom půl roku cesty od místa, kde žil. S takovými myšlenkami proběhla i celá cesta zpět.

Hned jak se vrátili, už utíkal Tariel za Adou s otázkou, jestli má ještě ty kamínky, co jí dal tehdy do džbánku. „Inu to víš, že je mám, jsou mi pokladem a vzpomínkou na tebe, když jsi byl s otcem pryč.“ Ada se začervenala a ukázala mu je. „A jak se jmenuje tvůj otec?“ „Přece Tariel“ užasla Ada, stejně jako ty. Ten už více neváhal a hned se vydal za kupcem. „Dnes večer bych chtěl říci své přání, smím?“ otázal se. „Také jsem to tak myslel“ odpověděl kupec a večer už byli všichni na stejném místě jako v ten den, kdy se Ada tak radostně vrátila domů.

„Jaké je tedy tvé přání?“ rozřízl ticho v místnosti svojí otázkou kupec. Tariel nejdřív požádal Adu, aby vyložila na stůl ta vzácné kamínky, co u sebe chová. S třesoucíma rukama je tam položila. V krátké chvilce k nim přibyl i Tarielův nůž. Kupec jej vzal a zkusil vložit ty kamínky do rukojeti. Seděly, jako by tam odjakživa patřily. Když měl otec celý nůž v ruce a nevěřícně si jej prohlížel, uchopil Tariel Adu nečekaně za ruku a poklekl před jejího otce. „Nechci vůbec žádné drahé kamení, bývá to ďáblovo znamení, mám jedno jediné přání, nechť tvá dcera Ada se stane mou paní.“ Kupci úžasem vypadl nůž z ruky, malá sestřička se začala hihňat a bratr vyvalil oči v sloup. Matka však přistoupila k otci a se sklopenýma očima pravila svému muži: „Víš přece, když ty jsi mě žádal o ruku...“ „Takže jak jsi získal ten nůž?“ přerušil otázkou na Tariela svojí ženu kupec. „Dal mi jej můj otec, když jsem se vydal do světa“ dostalo se mu odpovědi. Kupec konečně pochopil. „Nemůžu....“ pokračoval kupec a Tarielovi i Adě a mamince vyhrkly slzy. „Ale no tak! Nemůžu jinak, než ti svou dceru dát za ženu.“ Tváře všech ostatních se v tu chvíli rozjasnily. „Ty jsi zachránil život mé dceři a tvůj otec zase mě. Ale...“ a zdvihl prst „ještě ať sama Ada řekne, stojí-li o tebe.“ Ada se vůbec nezmohla na slovo a rozplakala se štěstím. „Tak ji už netrap“ odvětila maminka. Kupec souhlasil a všichni si oddechli.

Pak se slavilo dlouho do noci a při nejbližším úplňku byla úplně jiná sláva, svatba. Sjelo se na ni plno hostí, mnozí již Tariela znali a byli rádi, že si Adu bere za ženu, jiní se zase posmívali kupci, že dal svoji dceru nějakému přivandrovalci, ale tak už to bývá. Ada dostala jako věno krásný dům, kam se hned po svatbě přestěhovali. Tariel se také stal kupcem a protože se domluvil skoro s každým, dařilo se jim moc dobře.

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad