Tři cesty - 5. díl Setkání

Tři cesty

5.díl setkání

V chaloupce kousek od rozcestí bylo po odchodu Erika dost smutno. Maminka někdy chodívala o letních večerech vyhlížet na všechny strany, jestli se nevrací aspoň některý z jejích synů. Jenže nevracel. Tatínek to viděl a snažil se ji konejšit. Někdy se mu to dařilo, ale jak se v létě krátily dny, tak bylo smutno oběma. Po večerech si povídali, vzpomínali na krásné chvilky, co zažili spolu, co zažili s klukama, když byli ještě malí, batolili se a pletli se mamince pod nohama, když vařila. Také na to, jak chodili s tatínkem na ryby, na to jak Tariel přinesl domů malinkého okouna, když mu bylo osm roků a chlubil se, jakou chytil ohromnou rybu. Na to, jak se Jindřich učil chodit a padal do sněhu, nebo na to jak se Erik při velkém školním výletě vyznamenal, když zabloudili. Dokázal se zorientovat na každém místě a když to i učitel vzdal, vyvedl všechny z lesa.

Vzpomínkám nebylo konce, ale smutku obou rodičů ze samoty zabránit úplně nemohly. Jednou na podzim, když už začalo padat listí, dal tatínek mamince ouško na bříško a držel ji při tom za ruku, najednou vyskočil. Maminka se úplně lekla. „Zdá se mi to nebo sním?“ ptal se tatínek a dlaní pohladil mamince bříško, aby hned věděla na co myslí. „Nejsem si ještě jistá, proto jsem nechtěla nic říkat“ sklopila vesele oči maminka. „A kdy budeš?“ „Asi tak za měsíc, dřív to může být jenom náhoda. Ale jak jsi vůbec na to přišel? Vždyť jsi ještě nemohl cítit žádný tep, žádné kopnutí, nic takového...“ „Nedokážu si to vysvětlit rozumem, to mi zničeho nic muselo říci moje srdce. Vím, že to tak je, budeme mít ještě miminko.“ A tatík vzal maminku v pase a zvedl si ji, tak jak to rád dělával, když se radovali. „Ale než se nám narodí, tak už žádné zvedání nebude“ povídal hned tatínek. Usmáli se na sebe a rázem jim bylo veseleji.

Zimu přečkali v radostném očekávání a když jaro začínalo přecházet v léto, už tatínek chodil po domečku jako lev v kleci, co se nemůže dočkat. Jen se maminka posadila, už byl u ní a ptal se jí, jestli má utíkat pro bábu, s kterou už byl domluvený. Jednou se takhle zase maminka posadila a tatínek rázem poznal, že už musí. Jen chtěl vylítnout z chaloupky, srazil se ve dveřích s Jindřichem. Úžasem skoro oněměl. Obzvláště když Jindřich si vedl za ruku nějakou dívku. Tatínek pochopil vše a dál se na nic neptal, jen přiděloval příkazy. „Utíkám pro bábu, vy dva hlídejte maminku, děvče ať umyje honem podlahu a ty připrav vše potřebné.

Jindřich jen stačil potvrdit, že to tak udělají. Přiběhli honem oba k mamince a ta se nestačila divit. Jindřich jí honem představil Týnu. Obě se na sebe usmály a Jindřich hned poznal, že mezi nimi to bude dobré. Týna se pustila do té podlahy a Jindřich chystal věci pro bábu. Jen s tím byli hotovi a chytili maminku každý za jednu ruku. Náhle maminka začala moc rychle dýchat a oba pochopili co se bude dít, a také to, že tatínek už s bábou nestihne přijít. Týna věděla, že teď bude vše na ní a Jindřicha poslala ven, aby šel naproti té bábě s tatínkem.

Než je přivedl, už bylo miminko na světě. Bába stihla už jenom zavázat pupík. Týna její práci pozorovala a v té chvíli se už moc těšila na své miminko a až bude starší, že se také stane porodní bábou. Teprve za chvilku mohli do světnice tatínek s Jindřichem. Tatínek už honem honem chtěl vědět, mají-li kluka či holku a maminka se na něj jen potutelně usmála s otázkou co myslí. Miminko řvalo jak o závod a tak si tatínek myslel, že to je kluk. Maminka se začala smát: „I kdepak, máme holčičku.“ A tatínek byl rád, že je zdravá a to bylo pro něj hlavní. Pak oba chlapy bába zas vyhnala, aby maminka mohla nakrmit holčičku a pak hned spát.

Usnuly obě hned a spaly jak když je do vody hodí. Bába ještě počkala, do rána a pak když byli všichni pohromadě se všech zeptala, jak se bude jmenovat. Maminka s tatínkem sice už měli vymyšlená obě jména, ale maminka řekla, že když jí Týna tolik pomohla, tak by mohla navrhnout jméno pro holčičku. Týna se začervenala. Pak se na chvilku zahloubala a řekla, že by se jí líbila Anička. „Ale to jsme chtěli také!“ nadšeně vykřikl tatínek, netušíc, na čem se Týna s maminkou domluvili předtím. „Anička byla moje babička, co jsem jí měla moc ráda“ řekla Týna. Pak už jen bába řekla, že se cestou domů staví na matrice a rozloučila se s novým osazenstvem chaloupky.

Toho večera přišla do chaloupky známá návštěva. Tři sudičky se na nic neptaly, jen se usmívaly. „Milá Aničko, budeš pro lidi sluníčko, všude kde se usměješ, každému srdíčko zahřeješ.“ První sudička dokončila svoji řeč a druhá ji přisuzovala: „Kde tvé ruce pohladí, tam každou jizvu zahladí, na srdci i na těle, budeš mít mnohé přátele.“ Pak přišla třetí, která se usmívala nejméně a říkala jí: „Cesta tvým životem dlouhá bude, podíváš se téměř všude, jen dlouho hledat budeš svou pravou lásku, stane se tak až po trojím nářku.“ Pak všechny sudičky zůstaly a povídaly si úplně se všemi, i Aničku hladily. Když padla půlnoc, slušně poděkovaly za pohoštění a pak bez dalších slov zmizely v noční tmě.

Další dny maminka hodně vzpomínala, jak jim minulý rok bylo smutno, ale už byla šťastná, že je zase veselo. O Aničku se všichni starali jak nejlíp uměli. Když jí byl právě týden a zasedli k obědu, náhle uslyšeli zaklepání na okýnko. Tatínek šel otevřít a on tam Erik a také s dívkou. Pozval je oba dál a hned měli o dva strávníky navíc. Týna měla naštěstí navařeno víc, tak nikdo hladem netrpěl. Erik představil Joannu svým rodičům i bratrovi a Týně a hned se začal zajímat o kolébku. S nadšením uvítal, že má ještě sestřičku a Joanna byla hned kolébat. Maminka úplně plakala štěstím a pak ještě řekla, jak by bylo krásné, kdyby se vrátil domů také Tariel. Celé odpoledne strávili všichni povídáním a Anička měla tolik pečovatelů, že ani neměla čas plakat.

Ten večer se právě stmívalo, všichni zasedli kolem stolu, jen maminka občas zakolébala s Aničkou. Joanna zrovna vyprávěla, jak dlouhá léta žila s tatínkem a sestrou ve srubu na dalekém severu. Bylo to pro ni zvláštní, poznat lidi, co zachránili jejímu tatínkovi život, podle něj dali jméno svému synovi a ona toho syna má teď za muže a dokonce, že měli svatbu v královském paláci. Vypadalo to už, že museli vyčerpat náhody nejméně na třicet let, když se venku ozvalo zařehtání páru koní a zastavení jakéhosi vozu. Jindřich s Erikem se šli podívat, kdo to u nich zastavil.

Najednou se ozvaly výkřiky: „Tarieli!“ To už bylo moc na všechny. Ve světnici zůstala jenom Anička v rozhoupané kolébce. Ano, přijel Tariel s velkým kupeckým vozem a z něj nejdříve vylezla jeho žena Ada a za ní ještě jejich čtyřletá dcerka Jasmína a sotva tříletý synek Kamil. To už začal zatlačovat slzy i tatínek. Maminka se o to ani nesnažila a Tariela objala, naplněná takovým štěstím, které si ani představit nedokázala. Děti se trošku styděly, ale když jejich dědeček začal s oběma tancovat, všechen ostych z nich opadl a chovaly se, jako by to tu znaly odjakživa.

Najednou se ozval z chaloupky dětský pláč. To zas dojalo Tariela. Sice si myslel, že je to miminko někoho z bratrů, ale když se jeho maminka začala pyšnit, bylo mu jasné, že má sourozence. A Jasmína hned byla u kolébky a začala houpat. Pak ještě počkali na maminku, než nakrmí Aničku a potom si povídali dlouho do noci. Bylo toho povídání na tolik, že se vůbec nemohlo dostat na všechny důležité životní zlomy, co všichni prožili a o nichž ostatní nevěděli. Do světnice se už dávno nevešli a tak se Tariel nabídl, že půjde spát s Adou na půdu a že děti zůstanou u tety Týny, která nadšeně souhlasila. Erik s Joannou zase šli spát do seníku, co stál kousek od domu. Léto právě začínalo a tak to bylo krásné spaní.

Na půdě si Tariel zavzpomínal na loupežnický dům, jak tam spal na stejném místě jako dnes doma a škvírou pozoroval Adu a ona zase jak mu prsty dávala znamení, kolik ještě dní jim zbývá. Pak ji Tariel ji krásně políbil na víčka a zeptal se, jestli si vzpomíná jaké to bylo, když ji takto políbil poprvé. Ada uronila při takových vzpomínkách nejednu slzičku dojetí, bylo to nádherné.

Podobně vzpomínali na seníku Erik s Joannou, na to jak se našli, Joanna zabalená v kůžích, Erik přišel na poslední chvíli. Také vzpomínali na nekonečné, skoro celý den trvající zimní noci, na příhody u krále a na tu nádhernou svatbu, na cestu po moři i po souši, na tu chvíli kdy přišli sem a zrovna byl oběd. Bylo jim spolu krásně a vůbec jim nevadilo kde jsou.

Ve světnici si Jindřich hrál s Jasmínou a Kamilem. Děti dováděly a vůbec se jim nechtělo spát, snad i zapomněly, že nemají u postýlky maminku, ale tetu, s kterou usínaly v jedné velké posteli. Občas je sice probudila jiná jejich teta, která byla ještě miminko, mladší než oni dva, ale po té dlouhé cestě byli unaveni přece jen dost a tak se jen překulili a spali až dlouho do rána.

Hned ráno se nabídla Ada, že uvaří něco z arabské kuchyně. Věděla, že ve voze mají kromě spousty zboží k prodání také koření, které by tu jistě nebylo a už tušila, co bude vařit. Pochopitelně to všichni uvítali a tak měli k obědu nové nezvyklé jídlo, které všem moc chutnalo. A od té doby se v kuchyni vařilo vždycky každý den něco jiného, protože také každý den vařil někdo jiný. A tak poznali všichni jídla, která o kterých dříve neměli ani tušení. Při každé příležitosti si také vyprávěli, co kdo prožil, ale na to by jim ten týden, co byli spolu snad ani nestačil.

A právě po týdnu Jindřich s Týnou oznámili, že už musí jet. Ostatní z toho byli smutní. Jenže se jim dostalo pozvání. A nebylo to jen tak obyčejné pozvání. „Právě za měsíc, budeme mít s Týnou svatbu ve městě, kde mám zlatnickou dílnu. Moc rádi vás tam všechny uvidíme. A když nám půjde Jasmína za družičku a Kamil za mládence, budeme moc šťastní.“ Když Jindřich domluvil, jeho maminka se rozplakala. Vždyť si ani nestačili říct tolik věcí a o svatbě už vůbec nebyl čas hovořit. Život jde dál, věděli to všichni a tak také slíbili, že přijedou.

Během toho měsíce si Erik s Joannou byli hledat po okolních vesnicích chaloupku, kterou by si koupili, aby měli kde žít. Nakonec takovou našli, zaplatili za ni to, co dostali od krále a měli svůj domov. Byla asi jenom hodinu chůze od chaloupky jeho rodičů, tak byli moc rádi, že to nebudou mít daleko. Než odjížděli na svatbu, byl jim tam několikrát pomáhat tatínek, aby ji aspoň z nejhoršího připravili na příští zimu.

Tariel předtím vyjel z Damašku na dalekou kupeckou cestu i s celou rodinou, aby se podíval na své rodiče a ukázal jim ženu a děti. Teď se vydal do okolních měst prodat své zboží, aby se zase mohl vrátit do Damašku, právě tam, kde byl jeho nový domov. Něco ze svého zboží zanechal jako svatební dar pro svého bratra a Týnu. Poslední týden před bratrovou svatbou ještě jezdil s koňmi a vozem k Erikovi a Joanně, aby jim navozil do jejich nové chaloupky dříví, kámen a spoustu jiného materiálu.

Ada s dětmi zůstala v chaloupce a pomáhala mamince. Děti často vozily a houpaly Aničku. Občas také utekly hrát do lesa, protože takový z Damašku vůbec neznali. Jindy si hrály na honěnou u řeky, až je babička musela napomínat. Také se byly několikrát s maminkou koupat, bylo tam nádherně.

Měsíc uplynul jako voda. Tři dny před svatbou všichni sedli do upraveného kupeckého vozu i s malou Aničkou a Tariel práskl do koní. Dům, kde bydlel Jindřich, nalezli brzy. Setkali se tam s rodiči Týny. A zas bylo o čem vyprávět. Všichni mohli pomáhat s přípravami na svatbu a Anička s maminkou byly v koutku světnice, kde pro ně Jindřich připravil místečko i s kolébkou. Koláče se pekly u zdejšího pekaře ve veliké peci. Soused krejčí měl připravené šaty pro mládence s družičkou, podle velikostí, jaké mu vypodobnila Týna. Pak proběhla jediná zkouška a sedly jim jak ulité.

Nastal velký den. Svatba Týny s Jindřichem byla nádherná. Týna až do poslední chvíle tajila jaké bude mít šaty a ukázala se v nich až v ten den. Byly tak krásné, že se všichni za nevěstou dlouho ohlíželi. V průvodu šli nejdřív ženich s nevěstou a za nimi mládenec s družičkou, do toho zazněly kostelní zvony. Byla to taková svatba, že si o ní všichni dlouho, předlouho vyprávěli. Jedli, pili, hodovali, teprve kohout je ráno vyhnal spát.

U novomanželů všichni ještě týden zůstali. Tariel, když viděl práci svého bratra, hned si u něj objednal dva náramky, s tím, že by se pokusil je prodat v Damašku. Ač tam byla spousta šikovných zlatníků, takovou práci tam nikdo vůbec nedělal. Erik si slíbil s Jindřichem, že se budou často navštěvovat a v mnoha věcech vzájemně pomáhat. Také Joanna s Týnou se krásně shodly a pomáhaly si navzájem a tak byly rády slibu svých manželů.

Po týdnu Tariel nejdříve odvezl s vozem rodiče Týny domů. Pak se vrátil a naložil své a rodinu a jeli do chaloupky poblíž rozcestí. V chaloupce dali zas všechno do pořádku po týdenní nepřítomnosti. Ještě skoro tři týdny zůstal Tariel i s rodinou u svých rodičů. Děti se staraly o Aničku, dědeček s babičkou zase o svá vnoučata, všichni si pomáhali, bylo jim krásně. Tariel se již vydal za bratrem pro ty dva náramky a když se s nimi vrátil, vydali se na dalekou cestu do Damašku.

A tak bylo zase v chaloupce smutněji, ale s nadějí, že rodiče o svých třech synech vědí a hlavně, že mají malou Aničku, která byla jejich sluníčkem už od samého narození. Tak jako v každé pohádce i tady zazvonil zvonec a pohádky je konec. Jen málokdo však ví, že přijde chvíle, kdy srdíčko milého dítěte, může za ten zvonec zase zatahat a úplně nové nitky třeba navážou na některý z příběhů, který v této pohádce vlastně ani neskončil. Kdo ví...