Mikoláš Aleš

* 1852 - †  1913, Česká republika

Český malíř, grafik a ilustrátor Mikoláš Aleš je jednou z nejvýznamnějších osobností generace Národního divadla, byl předním malířem českých dějin a bezpochyby se podílel na utváření českého umění. Ve své ranné tvorbě vycházel Aleš zromantismu, který byl tehdy převládajícím směrem v českém umění a který byl také ovlivněn vlasteneckými tendencemi v Čechách té doby. 

Mikoláš Aleš se narodil 18. listopadu 1852 v Miroticích. Jeho otcem byl František Aleš, který pracoval jako písař a městský tajemník, a jeho matkou byla Veronika, rozená Famfulová. 

Aleš už v dětství velmi rád maloval a tak nebylo pochyb, že se vydá na dráhu umělce. V roce 1869 tedy odjel do Prahy, aby se zapsal na Akademii umění, kde studoval pod vedením poněkud tradičních malířů Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse. Během studia žil v Ostrovní ulici v domě U Zlatého soudku u svého vzdáleného strýce krejčího Jelínka. V této době si také přivydělával vyučováním kreslení a ilustracemi pro různé noviny a časopisy a účastnil se také mnoha vlasteneckých setkání. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru Alfrédu Woltmannovi, který v jedné své přednášce a několika článcích popřel existenci samostatného českého umění. Za svou účast na této demonstraci pak byl Aleš vyloučen z Akademie a také si pobyl čtyři dny ve vězení. 

V roce 1879 se Aleš společně s Františkem Ženíškem zúčastnil soutěže na výzdobu foyeru Národního divadla. V této soutěži zvítězili svým návrhem pro čtyři nástěnná pole a cyklus Vlast. Jeho čtyři nástěnná pole měly téma Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie. Jeho čtrnáct lunet mělo následující témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov. Celý nápad na tyto obrazy byl vlastně Alšův, Ženíšek mu pomáhal víceméně pouze s převedením nákresů do jejich skutečné velikosti. Při dokončování lunet se však porotě nelíbilo, jakým způsobem Aleš tyto lunety koloruje, a proto tímto úkolem pověřila Ženíška a několik dalších malířů. Alše se celá událost a neoprávněná kritika velmi dotkla a znamenala také vlastně konec jeho přátelství sŽeníškem. Od této doby také maloval obrazy jen sporadicky, věnoval se vlastně výhradně kresbě. 

Protože byl Aleš v době, kdy pracoval na svých lunetách, takřka bez prostředků, pomáhal mu finančně bohatý statkář a milovník umění Alexandr Brandejs, který také nechal Alše nějakou dobu bydlet na svém statku v Suchdole u Prahy. Brandejs také Alše podporoval v těžkém období po dokončení lunet, kdy Aleš pochyboval o svém talentu v důsledku těžké kritiky, která se snesla na jeho dílo. 

V roce 1879 také došlo k významné události v Alšově osobním životě - 29. dubna se oženil s Marinou Kailovou, která byla jeho dlouholetou láskou a která ho nakonec přežila o dvacet osm let. Mikoláš Aleš měl čtyři děti: jeho dcera Veronika, která byla pojmenována po Alšově matce, zemřela po několika dnech. Dále se narodil syn Tomáš, o kterém nejsou známy další informace. Dcera Marina byla malířkou, zaměřovala se především na portrétní tvorbu a zátiší. Byla provdána za Dr. Emanuela Svobodu, který byl přednostou hospodářského odboru pražského magistrátu a který byl velkým znalcem Alšova díla a života. Poslední dcera Eliška se provdala za Rudolfa Hlubinku, který byl přednostou stavebního odboru pražské obce. Jedna z Alšových vnuček Ludmila Vojnová byla matkou uměleckého fotografa Jaroslava Vojny. 

Ve své další tvorbě se Aleš věnoval převážně ilustraci, kreslil pro časopisy Květy, Ruch, Světozor, Zlatá Praha a jiné. Zajímal se také o knižní grafiku – mezi jeho nejznámější patří ilustrace pro Jiráskovy Staré pověsti české a Čelakovského Ohlasy písní ruských. Navrhoval také různé diplomy, hlavičky, úvodníky, kreslil do kalendářů a čítanek a vytvořil také celou řadu velmi zajímavých betlémů. Mnoho pražských domů (hlavně navržených architektem Antonínem Wiehlem) má sgrafitovou nebo malířskou výzdobu provedenou podle Alšových návrhů. 

Aleš zemřel 10. července 1913 v Praze. Je pohřben na Vyšehradě. 


Mikoláš Aleš a Nová Paka

Mikoláš Aleš je malířem národního významu, nicméně je spojen i s krajem Českého ráje, malebného Podkrkonoší i Krkonoš. Jeho život byl také úzce spojen s Novou Pakou a jejími slavnými rodáky, z nichž mnozí byli jeho blízkými přáteli. 

Alešovým blízkým přítelem byl Josef Tulka, se kterým pracoval na výzdobě Národního divadla. Tulka a Aleš byli spolužáci z Akademie a často se navštěvovali a trávili společně mnoho času. Tulka často chodil k Alšovi domů, kde hrál na svoje housle tak dobře, že Alšovi sousedé Alše prosili, aby nechával otevřená okna, aby Tulku a jeho hraní lépe slyšeli. Jednou prýTulka hrál tak zaníceně, že mu Aleš musel zaklepat na rameno a říct: „Pepíku, musíš domů. Čáp klepe na okno.“ O několik minut později se pak narodil Alšův syn Tomáš. Tulka a Aleš také nějakou dobu sdíleli ateliér. 

Dalším Alešovým přítelem z Nové Paky byl malíř Antonín Picek, jemuž Aleš zadával kolorování svých kreseb. Protože byl Picekvelmi chudý, Aleš mu často dával svoje obnošené oblečení. 

Nejvíce byl Mikoláš Aleš spojen s novopackým rodem Suchardových. Aleš byl velmi dobrým přítelem Stanislava Suchardy, který ho často zval do svého domu v Nové Pace. V roce 1896 byl Aleš pozván do Nové Paky na svatbu sestryStanislava Suchardy Anny, která se vdávala za profesora kreslení Aloise Boudu. Aleš byl na svatbě svědkem a později byl i kmotrem jejich syna Cyrila Boudy. Mnoho veselých příhod s Alšem zažil i Vojtěch Sucharda, jehož vyprávění zachytil Otakar John. Jedno z Alšových sgrafit se nachází na zdech Suchardova domu v Nové Pace.